Dnes si představujeme IPCC jako nepostradatelný pilíř globální vědy. Jeho vznik byl ale čistě náhodný a tajný. Indický meteorolog Narasimhan Sundararaman, známý jako Ram, v roce 1987 ve svém ženevském bytě napsal zakládající dokument. Nikdo z přítomných diplomatů netušil, že jde o návrh trvalé organizace, a sám autor věřil, že potrvá jen rok nebo dva.
Nápad v bytě nad Rhônou
Klíčová událost se odehrála 3. května 1987. Na 10. Světovém meteorologickém kongresu v Ženevě se sešlo zhruba dvacet vysokých diplomatů a úředníků. Sundararaman, tehdejší pracovník Světové meteorologické organizace (WMO), je pozval na neformální večeři do svého bytu v osmém patře s výhledem na řeku Rhônu.
Mezi chody indické kuchyně hosté dostali ke čtení podivný dokument. Obsahoval návrh mechanismu pro posouzení vlivu lidské činnosti na globální oteplování. Nikdo nevěděl, odkud text pochází. Sundararaman ho totiž napsal sám na svém osobním počítači, který tehdy ve WMO vlastnil jen on. Svou iniciativu tajil před nadřízenými, protože věřil, že by ji neschválili.
„Nekalkuloval jsem s tím, že to zabere. Ale prošlo to,“ vzpomíná v rozhovoru pro švýcarský deník Le Temps. Původní název zněl „ad hoc mezinárodní mechanismus“. Sundararaman plánoval, že po vypracování jedné zprávy se organizace rozpustí.
Věda a politika: oddělení jako princip
Sundararaman věděl, že bez politické podpory by vědecká data zůstala bez vlivu. Proto navrhl strukturu, která kombinuje vědecké hodnocení s mezinárodními vládami. Často používal analogii oddělení církve a státu. Vědci mají posuzovat fakta, politici pak na základě těchto faktů rozhodovat o opatřeních.
Tato trojdílná struktura – fyzikální základy klimatu, dopady a adaptace, a možné opatření k zmírnění – se stala základem všech šesti globálních hodnocení (assessment reports), která IPCC od té doby vydala. Vědci pracující pro panel nevykonávají vlastní výzkum. Hodnotí tisíce již publikovaných studií a do zpráv vkládají desítky tisíc komentářů. Za tuto práci neberou žádné odměny.
První zasedání proběhlo v listopadu 1988 opět v Ženevě. Zúčastnilo se ho pouhých 30 zemí. Sundararaman musel osobně cestovat do Washingtonu, aby zajistil účast Spojených států. Významně se postaral i o zapojení rozvojových zemí, přestože na jejich delegace nebyly žádné prostředky. Většinu z nich zastupovali diplomaté již přítomní v Ženevě.
Krizové situace po 39 letech
Dnes, téměř čtyři dekády od toho neformálního večera, čelí IPCC vážným problémům. Organizace, která má 195 členských států, se potýká s byrokratickými a geopolitickými tlaky. Podle pamětníků hrozí, že se panel stane nefunkčním.
Problémy se projevují i na aktuálních jednáních. Na konferenci COP31 se řeší spory o termíny pro druhé globální hodnocení, kdy předseda Jim Skea musel plenární zasedání dokonce pozastavit. Zpoždění ohrožuje poskytnutí vědeckých podkladů státům do roku 2028, což je kritické pro jejich snahy o snižování emisí.
Sundararaman, který se dnes blíží devadesátce, na tyto spory reaguje s nezměněným přesvědčením. „Kdyby IPCC neexistovalo, museli bychom ho vymyslet,“ uvedl. Jeho kariéra ukazuje, jak jeden člověk s vizí a odvahou může změnit globální politiku. I když to tehdy plánoval jen jako krátkodobý projekt.
Kdo byl prvním tajemníkem IPCC?
Prvním tajemníkem (výkonným ředitelem) sekretariátu IPCC byl Narasimhan Sundararaman. Funkci vykonával od založení organizace v roce 1988 až do odchodu do důchodu v roce 2002.
Proč se IPCC jmenuje „mezivládní“ panel, pokud vědci nevykonávají vlastní výzkum?
Název odráží strukturu, ne metodiku. Vědci hodnotí existující vědecké publikace, ale výsledky musí schválit vlády členských států. Tento politický schvalovací proces zajišťuje, že zprávy mají mezinárodní platnost a politický vliv.
